Tento text napsal bc.Jan Koubič Kouba a uveřejnil na TOMTO WEBU (který nezapomeňte navštívit)

Snad se pan Kouba nebude zlobit že jsem to zveřejnil bez dovolení. Uvedl jsem ho ovšem jako autora článku azveřejnil link na původní místo publikování. Takže myslím, že to bude v pořádku.

Howard Phillips Lovecraft se narodil 20. srpna 1890 v Providence na Rhode Islandu, manželům Winfieldu Scott Lovecraftovi a Sarah Susan Phillips Lovecraftové. Od útlého dětství byl velice nadaný. Ve dvou letech recitoval básně a v šesti už uměl psát, a že toho za svůj život stihl napsat požehnaně. V osmi letech mu zemřel otec na neurosyfilis, to mělo za následek, že Howard vyrůstal u své slaboduché máti a byl vychováván svými dvěma tetami.

Mnozí učenci poukazují na absenci otcovského vzoru, která měla za následek Lovecraftův nepřirozený vývoj. Ve čtyřech letech byl HPL přímo fascinovaný arabským folklorem, po přečtení Tisíce a jedné noci si doma vybudoval malý arabský koutek. Přijal nové jméno, začal sám sebe zvát Abdul AlHazred. Jménem, které pro něj vymyslel rodinný právník.

Po smrti milované babičky z matčiny strany, Robie Alzada Philips ho terorizovaly postavy, které nazval Noční vyzábliny. V jednom dopise napsal: „Když mi bylo 6 nebo 7 let, byl jsem neustále sužován zvláštním druhem vracejících se nočních můr, kde obludná rasa bytostí, které jsem pojmenoval Noční vyzábilny(nevím kde jsem to jméno sebral), vzaly mne za břicho a odnášely skrz nekonečné svazky černého vzduchu přes věže mrtvých a hrozivých měst. Nakonec mne dali do šedavé prázdnoty, kde jsem mohl vidět jehlicovité vrcholky obrovských hor kilometry dolů. Ony mne pak pustily a já nabíral rychlost jako dolů se řítící Ikarus. Strachy jsem se probudil a nenáviděl myšlenku, že budu znova spát. Noční vyzábliny byly černé hubené kaučukovité věci s odhalenými ostnatými ocasy, netopýřími křídly a žádnými tvářemi. Nepochybně šlo o obrazy odvozené z pomíchané paměti z Dorových kreseb (velkou měrou obraz Ztracený ráj), jež mne fascinoval v bdělých hodinách.“

Lovecraft neměl přátele až na dva bratry, s nimi si hrál na zahradě jejich sídla, kde vytvořil imaginární svět New Anvik. Ostatní děti s kterými si hrál považoval pouze za křoví či kulisy. Lovecraft byl psychicky labilní a hypersensitivní. V jiném dopise se vyjadřuje ke svým vidinám: „Když mi bylo kolem sedmi nebo osmi let, byl jsem ryzím pohanem. Tak opojen krásou Řecka, že jsem získal zpola skutečnou víru ve staré bohy a duchy přírody. Doslovně jsem stavěl oltáře Panovi, Apollonovi, Dianě a Athéně a po setmění sledoval dryády a satyry v lesích. Jednou jsem rozhodně myslel, že vidím jakýsi druh lesní kreatury tančící pod podzimními duby. Druh „náboženské zkušenosti“ tak pravý, jako je osobní vytržení křesťana.

Neumělecká představivost a má nápaditost jsou rovny bezcennosti z hlediska pohledu intelektuála. Pakliže mi nějaký křesťan řekne, že cítil přítomnost Ježíše či Jahveho, já mohu odpovědět, že jsem viděl kopytnatého Pana a sestry Hesperan Phaethusu.“ V té době prošel novým stádiem, zamiloval se do řecké mytologie a přijal nové jméno Theobaldus. Konečná jeho psýché byla, když mu zemřel poslední mužský vzor – jeho děd Whipple Van Buren Phillip v roce 1904. Tato zkušenost ho tak poznamenala, že se v roce 1908 psychicky zhroutil a nedostudoval střední školu. Nastalo pět let naprostého odtržení od světa. Odpovědět co ho k tomu vedlo je těžké, můžeme jen spekulovat, ale nejspíše šlo o řadu událostí. Lovecraft postupně přišel o veškeré své sny, jeho sen o kariéře astronoma se rozpadl když pochopil že na matematiku nemá buňky. Nikdy nebude anglickým gentlemanem jako byl Dunsany protože neměl žádné peníze. Nemohl převzít rodinný podnik, protože už žádný nebyl. Nemohl se vrátit do rodinného sídla protože jej rodina prodala. Všichni které miloval mu umírali a ti s kterými se přátelil jej opouštěli protože s nimi šily hormony.

Lovecraftův svět se jednoduše zhroutil a zbyla jen prázdnota. Co rozhodně nepřidalo na vitalitě HPL byl strach z šílenství, protože celá jeho rodina trpěla neurologickými nemocemi. To bylo na mladého HPL příliš a tak zkolaboval. Uvažoval i o sebevraždě ale intelektuálně ji zavrhl jako naprostou kravinu, tedy je dobrý příklad pro emaře, tudy ne. HPL trpěl celou salvou fobií. Kombinací klaustrofobie a agorafobie, která se jmenuje kenofobie strach z prázdnoty či prázdných prostor. Strachem z teploty pod 20 stupňů tedy cryofobií, kterou užil v povídce Cool air, strachem z intenzivního smradu, nejspíše i jistou formou sociální fobie a astrofobie. Kontakt se světem udržoval pomocí korespondence. Střízlivé odhady říkají, že za svůj život napsal 75 000 dopisů, někdo se však nebojí říci 100 000, velká část dopisů byla o rozloze až 50 stran. Život HPL je rozhodně zajímavý, ale jeho hlubšímu rozebrání se budu věnovat v knize později. Nyní je na řadě úvod do Universu Mýtu Cthulhu. Je obecně přijímanou pravdou, že počátek Cthulhu Mythos se datuje od vydání krátké povídky Dagon roku 1919 v jedenáctém díle časopisu The Vagrant.

Osobně se však domnívám, že pravý Cthulhu Mythos začíná až o něco později. Až po jisté události, která zapříčinila napsání povídky Nyarlathotep. Lovecraftův styl psaní se lidem líbil a tak začal publikovat i další. Je velkým omylem, že Lovecraft psal pouze Mythos povídky. Není tomu tak, ba spíše naopak. Jeho dílo, obzvláště v prvních letech publikování bylo spíše snové Dunsyanovské fantasy. Vznikly povídky Polaris, Za stěnou spánku, Kočky z Ultharu či Bílá loď. Všechny měly nádech antiky. Pravý přelom začal v roce 1920, kdy sepsal vlivem automatického psaní povídku Nyarlathotep. Je s podivem, že je tak podobná líčení osob unesených mimozemšťany. Tuto skutečnost jsem vypozoroval snad jen díky tomu, že jsem Nyarlathotepa překládal do češtiny. Povídka je vyprávěna v prvé osobě: „Bylo to teplého podzimu, kdy jsem šel skrze noc v nedočkavém zástupu viděti Nyarlathotepa. Skrz dušnou noc, nahoru po nikde nekončícím schodišti do dusivé místnosti. A na stíněném plátně jsem uzřel zahalené formy dlící uprostřed rozvalin a žluté zlé tváře civějící zpoza padlých monumentů. A já uviděl světový boj proti temnotě, proti vlnám zkázy z nejzazšího vesmíru, točící se víření, boj kolem zmírajícího chladnoucího Slunce. Pak úžasné jiskry kolem hrály a směřovaly k obecenstvu a husí kůže naskakovala bez přestání, zatím co si před nás dřeply další stvoření podivnější, než dokážu vypovědět.

A když já, vědeckého přesvědčení a chladnější než všichni ostatní mumlal a protestoval proti podvodu, že jde o statickou elektřinu, Nyarlathotep nás všechny uvrhl dolů po závratném schodišti do vlhké pusté horké pouliční půlnoci. Nahlas jsem křičel, že se nebojím, že se nemohu bát a jiní křičeli z podpory se mnou. Zapřisáhli jsme se, že místo, jež jsme navštívili, bylo naprosto totožné a vyvázli jsme živi a pak začala pouliční osvětlení uvadat a my proklínali společnost stále dokola a vysmívali se svým podivným výrazům, jež jsme měli na tvářích.“

V dopise Reinhardtu Kleinerovi ze 4. prosince 1921, píše: „Nyarlathotep je noční můra – můj současný přízrak, první odstavec jsem napsal, než jsem se zcela probudil. Cítil jsem se dlouho hrozně – celé týdny míjely bez toho, že by přišla úleva a přestaly bolesti hlavy a závratě, po dlouhou dobu jsem byl schopen pracovat souvisle sotva tři hodiny denně… Ke stálým potížím se přidaly ještě problémy se zrakem, jež mi nedovolovaly číst obtahy – šlo o zvláštní škubání nervů a svalů, jež mne při tom překvapovaly, a pak týdny přetrvávaly. Uprostřed této deprese mne zastihla noční můra všech nočních můr – ta nejrealističtější a nejstrašlivější, jakou jsem kdy zažil – působila svojí příšerností a strašidelnou ponurostí smrtelnou ztuhlost a já ukázal jen pouhý chabý odraz ve fantazii, kterou jsem napsal… Jak jsem byl vtažen do propasti, vydal jsem pronikavý výkřik… a ten obraz se ztratil. Měl jsem strašlivé bolesti – v hlavě mi bušily palice a v uších zvonilo – já však měl jenom jediný automatický impuls – psát a uchovat onu atmosféru bezpříkladného úděsu; a aniž jsem to věděl, rozsvítil jsem si a začal zoufale psát. O tom, co jsem tam naškrabal, jsem nevěděl zhola nic a po jisté době jsem od toho upustil a šel si zchladit hlavu v umývadle. Když už jsem byl úplně vzhůru, pamatoval jsem si všechny události, jenomže jsem neměl to intenzivní chvění ze strachu – skutečný zážitek přítomnosti příšerného neznáma.

Když jsem nahlédnul to, co jsem napsal, byl jsem ohromen spojitostí toho všeho. Zahrnuje to první odstavec přiloženého rukopisu, změnil jsem jenom tři slova.“ S nadsázkou lze říci, že Lovecraft zažil první únos mimozemšťany vůbec. Nebo lépe řečeno fenomén, který se tak nazývá. Je zajímavou synchronicitou, že Mega Therion, Aleister Crowley v roce 1917 – 1919 prováděl okultní výzkum, při němž se spojil s extraterestriální entitou zvanou Lam, jejíž podobiznu, která je velmi podobná mimozemské entitě zvané Grey, publikoval v roce 1919. První zdokumentovaný únos zažili Betty a Barney Hillovi až v roce 1961. Lovecraft říká, že se egyptští rolníci Nyarlathotepovi klaněli, a provolávali mu úctu. Asi každý záhadolog ví, že když hledat mimozešťany na zemi, tak tam kde jsou tři divné pyramidy u té ještě divnější delty řeky Nilu. Pyramidy mají značit trojhvězdí Orionova pásu, tvrdí se, že pod pyramidami se našla tajná komora kde bylo nalezeno v sarkofágu jisté stvoření s velkýma očima, Grey. Nyarlathotep byl sepsán hned po prožití nejspíše lucidního snu, a to ještě v polospánku*. Lovecraft od povídky Nyarlathotep napsané a publikované roku 1920 začal psát trochu odlišně. Jeho tvorba začala odpovídat tomu, co rozumíme pod Cthulhu Mythos. V roce 1921 vychází povídka Bezejmenné město, kde se poprvé objevuje odkaz na obávaný Necronomicon. Památná věta „Co ve věčnosi leží mrtvé není, v záhadě věků i smrt ve smrt se změní“. Povídka, ve které je zlořečený Necronomicon šíleného básníka Abdula AlHazreda prvně přímo zmiňován je Ohař (1922) a první citace z knihy v povídce Slavnost (1923).

Nejkultovnějším dílem bezesporu je dílo, které definovalo samotný žánr, Volání Cthulhu (1926). Zde se naplno mluví o kosmických hrůzách a zapovězené historii Země. Cthulhu je okřídlenou stvůrou dlící v potopeném městě R’lyeh, kde čeká a sní až hvězdy budou správně. Je velký, a z duše nesnáší, když ho někdo budí mimo pracovní dobu. Tímto se plynule dostáváme k panteonu Lovecraftova mýtu, ohledně kterého panuje taktéž mnoho omylů a polopravd, které nejspíše vznikly tím, že společnost Chaosium fůzovala díla jiných autorů Mýtu, a tak udělala bordel nevídaný. Lovecraftův Mýtus není ani zdaleka o magii a božských entitách. Jedná se o science fiction. Věta: „Všechny mé povídky, i když nesouvisející mezi sebou, jsou založené na společném vědění, či legendě, že byl tento svět obydlen již dříve, rasami jinými než naše, které provozovaly černou magii a ztratily tak právo zde být a byli vyhnáni, aby žili ve vnějšku, vždy připravené získat Zemi zpět“ ve skutečnosti vůbec není z Lovecraftových úst, protože už sama o sobě pro každého kdo Lovecraftovu tvorbu studoval nedává sebemenší smysl. Pověstná věta pochází z pera Harolda Farnese, kterou August Derleth při studiu korespondence špatně přisoudil Lovecraftovi.

V Mythosu HPL nejde o osamostatněné entity, ale o druhy mimozemských bytostí. Cthulhu je největší z rasy octopoidů. Mi-Go jsou civilizací hmyzo hub z Yuggothu, Elder Things rasa zeleniny obývající Antarktos, Hlubinní rasa Dagona, nejde o žádné bohy ani démony ale o mimozemské civilizace a tak k nim musíme přistupovat. Lovecraft sám byl zarytým racionalistou a se svým nejlepším přítelem Clark Ashton Smithem jinak řčeným Klarkash Ton se zdravil. „V racionálním pozdravu tvůj Ech-Pi-El“. Ač byl bezbřehým materialistou, byl doslova snílkem. Povídka Dagon, stejně tak Nyarlathotep, či samotné jméno Necronomicon a citace z něj, pochází z jeho snů.

Povídka Dagon je silně inspirována snem HPL kde se střetne s prototypem Hlubinných, Bezejmenné město je zase inspirováno snem*** a prakticky všechny jeho povídky. Nechci zabředávat do přílišného mysticismu, ačkoli sny samy o sobě jsou velmi mystické, ale vysvětlení bizarních jmen a slov je humorně jednoduché. Nelze už vysledovat zda si toho byl Lovecraft vědom, ale hodně z jmen není tak úplně bastardizovaný jazyk hebrejský, hindský, sumerský, arabský a já nevím jaký ještě, ale pozměněná jména z povídek Gods of Pegana Lovecraftova vzoru Lorda Dunsanyho, Shub-Niggurath je Sheol Nuggenoth, Nyarlathotep je Alhireth-Hotep. Necronomicon je zase odvozen od arabského díla Astronomicon.

Lovecraftův panteon se dá rozdělit na několik částí. První jsou archetypální síly přírody a přírodních dějů, kosmické zákony, dalo by se říci. K hlavním patří šílený slepý bůh Azathoth, jež je podobný gnostickému vidění hmotného boha jako slepého demiurga, Azathoth dlí ve středu Universa a rouhavě bublá. V dopise se C.A. Smiths ptá, zda je Azathoth koncepcí boha tak, jak ho vidí Albert Einstein. Jedná se o prvotní projevení v podobě Velkého třesku, nebo hebrejského Ejn Sof Or či Fiat Lux. Druhým je Yog-Sothoth, minulost, přítomnost a budoucnost to vše je v Yog-Sothoth jedním, jedná se o Kosmos, Univers sám obsahující vše. Shub-Niggurath – Koza s tísícem mladých není ničím jiným než plodností a Nyarlathotep, hemživý posel a hlas Vnějších bohů je intelektem. Toto jsou nejvyšší entity Cthulhu Mythosu, nebo jak je sám Lovecraft nazýval – YogSothery.

Krom těchto ultimátních vládců existují entity ne nepodobné nám. Jsou to mimozemské bytosti z Antarktosu zvané Staří (Old Ones), nebo Starší bytosti (Elder Things), jejichž přičiněním vznikl na šutru, zvaném Země život. Z okraje sluneční soustavy přišli Mi-Go, korýši z Yuggothu. V době kdy Lovecraft začlenil Yuggoth, bylo objeveno Pluto. Z mnohem větších dálek matných hvězd se sem doplazili strašliví chapadlatí tvorové z plémě Cthulhu a z hlubin času projektovala vědomí rasa Yith. Jak to tak bývá, začalo se bojovat, ale na scéně se objevil mnohem horší nepřítel, který ani nemá jméno. Obávají se ho všichni a šeptem ho nazývají Prastarý/Pradávný. Napůl polypoidní bytosti z míst mimo kosmos sám.

Lovecraft trpěl kosmofobií a v povídkách na to klade velký důraz, z jeho kosmofobie vznikl filosofický směr Kosmicismus. V jeho tvorbě je však vidět postupný duševní rozvoj. Na konci Hor šílenství zjišťujeme, že strašlivé Soudky (Elder Things) nejsou nepřátelé, ale jen mají strach, protože se probudily po dlouhé době a holé opice, jejich výtvor, je pitvají pod mikroskopem. Finální rozuzlení záhady, kdo že jsou nejobávanější Prastaří se dostává až na konci svého života. V novele Stín z hlubin času, který funguje jako konečné zahalení celého Mýtu do zlověstného hávu. Lovecraft rád měnil úhly pohledu a když jsme četli o malíři Pickmanovi a jeho strašném konci, jsme o mnoho let později mohli číst, že ve skutečnosti odešel do DreamLandu kde žil spokojený život ghoula. Na konci Lovecraftova života zjišťujeme, že po celou dobu četby jeho díla jsme se obávali pouhých strážců a těch, co jsou víceméně na straně klaďasů a že samotný Cthulhu zemře, až hvězdy budou správně a Prastaří beztvaří letci znovu uchvátí Zemi.

Paralelním mýtem je svět DreamLandu, kde se odehrává téměř veškerá raná tvorba HPL, inspirovaná již zmiňovaným světem Lorda Dunsanyho. Jedná se o svět snů, který existuje paralelně k tomu bdělému. Tam vysněné alter ego Lovecrafta, Randolph Carter zažívá dobrodružství podobná Tolkienovi. V tomto světě mají vliv tvorové z Mýtu minimální, až na Nyarlathotepa který je jakousi spojnicí. Hlavní slovo zde mají Velcí (Great Ones), což jsou bohové Kadathu. Při výzkumu mi došlo, že Kadath je vlastně Ka Daath což v hebrejštině znamená bolestivé vědění a odkazuje na skrytou sefiru Daath obklopenou abyssem. Z Daathu je možný vstup do Keteru a dál , což odpovídá Lovecraftově poznání na Hoře Kadath obklopené chladnou pustinou, po jejímž zdolání a absolvování desintegračního procesu v podobě ztráty představivosti, což bylo něco jako zkouška, jejímž cílem bylo otestování, zda je poznání opravdu hoden, nalezl Stříbrný klíč a mohl projít do Ultimátní brány střežené Umr At Tawil v poslední povídce cyklu, Skrze brány stříbrného klíče.

Tam se část jeho aspektu stala jedním ze Starobylých (Ancient Ones) kteří sní své sny. Kromě svého osobního Mýtu založeného převážně na astrofobii a fobii z mimozemských potvor, stvořil Lovecraft paralelní mýtus pro své klienty. Tam jsou entity vykreslené podle toho, co si přál klient. Shub Niggurath se tak stala družkou Toho jenž nesmí být jmenován a stvořila dvě bytosti Nug&Yeb. Také vznikl had Yig, který stál u zrodu ještěřího království Velusia. Na Lovecrafta navazovali jeho početní přátelé. Úplně první Mythos povídkou, jež nebyla od Lovecrafta byly Space Eaters od Franka Belknapa Longa publikované 1928 ve Weird Tales. Mezi ty nejznámější autory patří tvůrce Conana – Robert Erwin Howard (mimochodem Conan byl původně silně Mythosem inspirovaný ale censoři ho reevidovali a velká část tak byla úplně vyškrtnuta). Tvůrce Psycha, Robert Bloch, Clark Ashton Smith, jeho nejlepší přítel. V mýtu opomíjený, avšak nesmírně důležitý byl August Derleth, ale nikoli jeho koncepcí mýtu, založenou na křesťanském chápání dobra a zla, ale kvůli publikování Lovecraftových děl a rozšíření jeho Mýtu do světa.

Derleth tak sehrál důležitou úlohu v Mýtu. Došel tak daleko, že dopisoval práce Lovecrafta po jeho smrti. Tak vznikl například Lurker on the treshold. Z moderních autorů patří mezi ty nejlepší Ramsey Campbell, jehož inovace jsou v rámci toho, co chtěl Lovecraft říct asi nejblíže. Stephen King se inspiroval dílem Lovecrafta mnohokrát, Brian Lumley sepsal celý Snový Cyklus, Clive Barker naznačil, že o chlapíkovi z Providence také slyšel. Vznikají celé chapadlaté novely, magazíny jako Crypt of Cthulhu, nebo Cthulhu Sex. Ve vodách RPG kraluje Chaosium, které vydává scénáře téměř každý měsíc a publikuje cykly povídek. K Dungeon and Dragons vyšly taktéž doplňky a o karetních a počítačových hrách ani nemluvě.

Lovecraft a ostatní z jeho okruhu byli varováni že psaním o těchto entitách je dostávají na svět, William Lumley spoluautor skvělé povídky Diary of Alonzo Typer přímo HPL, Derletha, KlarkAsh Tona a jiné varoval, že psaním o nich je živí. Jenže HPL měl k tomu racionální důvod. Snový terror od těchto bytostí jej nutil je nějak uchopit a tak o nich psal. Dělal magický akt, jako když se tvořily sochy démonů pro ochranu před jimi samými. Psal o nich a tím se je snažil zahnat, jenže … Frank Belknap Long v úžasné povídce Space Eaters pasoval jednoho z hlavních hrdinů, velmi připomínajícího HPL i jménem, do role kněze těch bytostí, protože o nich psal. Tedy HPL se opravdu stal jejich poslem, který jim dal život a přivedl je na tento svět. Největší ironií je, že racionalista stvořil živoucí Mýtus, který díky okultistům jako Kenneth Grant, nebo Michael Bertiaux začal být využíván k magické práci a tvořil téměř alfu a omegu jejich gnóze. Vznikly mnohé celosvětové okultní řády, kterých jsem členem, (jeden jsem dokonce založil a vedu jej), jako je Esoteric Order of Dagon, Starry Wisdom nebo Cult of Cthulhu, beroucí Mýtus jako alternativu všem náboženským směrům. Proč tomu tak je? Nejspíše proto, že vlivem nového aeonu přišla touha po redefinování pantheonů. Moderní Mág sahá po systémech, které jsou blíže novému pohledu na Univers.

Kvantová fyzika otevírá netušené možnosti a Lovecraftův Mýtus v sobě spojuje stejně tak jako Yog-Sothoth minulost, přítomnost a budoucnost.